V lednu 2023 seděl Daniel Roher v publiku a poslouchal přednášku Tristana Harrise s názvem „AI Dilemma". Roher měl v té době za sebou Oscara za dokument Navalny a manželku filmařku Caroline Lindy. Nedlouho před přednáškou se dozvěděli, že Caroline je těhotná. A to byl asi hlavní důvod, proč ho přednáška tak zasáhla. Najednou si nebyl jistý, jestli dnešní svět je to pravé místo, kam přivést dítě.

Takže se to rozhodl zjistit.

O tři roky později je výsledkem tohoto přemýšlení devadesátiminutový snímek The AI Doc: Or How I Became an Apocaloptimist, který od konce března běží v amerických kinech a na Rotten Tomatoes drží 87 procent. Kritici ho popisují jako „nejděsivější film roku". Není to přitom horor. Je to příběh muže, kterému se hromadí zmačkané papíry v pracovně a který se upřímně ptá Sama Altmana, jestli jsme odsouzeni k zániku ... anebo nás čeká skvělá budoucnost.

Doma mezitím ženě roste břicho.

A přesto — nebo možná právě proto — je to jeden z nejpozoruhodnějších dokumentů o umělé inteligenci, jaký v posledních letech, nejen v rámci šílenství kolem ChatGPT, asi vznikl.

Roher nepředstírá odstup. Když se ptá Tristana Harrise, jestli je lidstvo v háji, je v tom emoce budoucího otce. Harris po chvíli ticha odpovídá, že zprávy nejsou dobré. Je to moment, který by v konvenčním dokumentu působil jako levná manipulace. Tady funguje, protože Roherova úzkost je očividně autentická.

Caroline Lindy celým filmem provází jako vypravěčka a hlas rozumu, který se manželovy záchvaty existenciální paniky snaží ukotvit v realitě rodinného života. Ručně kreslené animace obou partnerů — jakýsi pohyblivý flipbook, v němž si vyměňují ustarané pohledy napříč otrhanými stránkami — dodávají dokumentu plnému chmurných myšlenek a nejitoty určitou hřejivost.

Tvůrčímu týmu se podařilo něco mimořádného. Před kameru usadili Sama Altmana z OpenAI, sourozence Amodeiovy z Anthropicu a Demise Hassabise z Google DeepMind. Ze sto čtyřiceti předběžně oslovených expertů nakonec vybrali přes čtyřicet respondentů. Elon Musk a Mark Zuckerberg odmítli. Což samo o sobě vypovídá dost.

Recenzenti z různých stran spektra se shodují na jedné věci: film je v některých momentech velmi osobní a syrový, ale technologické šéfy nechává možná příliš mluvit. Režisér, který v Navalném dokázal vytvořit napětí hodné thrilleru, někdy jakoby nebyl pro manažery a byznysmeny rovnocenným partnerem. Když mu Sam Altman na konci rozhovoru gratuluje k blížícímu se otcovství, Roher ho v následném komentáři označí za „chladný stroj bez smyslu pro upřímnost" a tvrdí, že každý Altmanův mediální výrok je přesně vykalkulovaný. Ale je škoda, že mu to neřekl do očí, ale že to fakticky zazní za jeho zády.

Roher neklade "mogulům" dostatečně tvrdé a pádné dotazy, ale někdy s diváky manipuluje. Třeba když prezentuje experiment, v němž AI model údajně sám od sebe začal vydírat fiktivního zaměstnance. Výzkumníci z Anthropicu ovšem následně upřesnili, že model k tomuto chování cíleně dotlačili stovkami promptů. Což je rozdíl (rozdíl mezi "model něco úmyslně dělá" a "výzkumníci ho přiměli něco udělat"), který však film tiše opomíjí. Nebo když ve filmu zazní, že datová centra ohrožují zásoby pitné vody — tvrzení, které jeho autorka musel později poopravit, protože klíčové číslo nadhodnotila čtyřtisícpětsetkrát.

To vše ovšem neznamená, že The AI Doc je špatný film. Znamená to, že je to film, který pracuje s emocemi lépe než s fakty. Čímž vlastně docela dobře zapadá do veřejné debaty o umělé inteligenci, která je často rovněž hlavně o emocích. Panika a optimismus se v ní střídají rychleji než čtvrtletní výsledky AI firem.

Film sám tvrdí a chce být jakýmsi manifestem "apokaloptimismu", který kombinuje vědomí rizik s opatrnou nadějí. I proto je "apokalypsa" v tomhle nové slově na první místě, a teprve pak ji vyvažuje "optimismus". Je to intelektuálně přesné a asi i poctivé.

To se ne vždy dá říct o pozicích těch, kterých se Roher ve filmu ptá. Ani Sam Altman se svým techno-optimismem, ani Eliezer Yudkowsky se svou apokalyptickou jistotou působí razantně a přesvědčeně, což jim však paradoxně bere na přesvědčivosti. Roher je takto namixoval úmyslně, a samozřejmě to vytváří napětí. Ale pak logicky chybí hlasy, které by mězi oběma radikálně odlišnými postoji hledali nějaký průnik. Protože budoucnost bude podle všeho právě v tomhle průniku.

Tři roky natáčení měly pro režiséra zajímavou osobní dohru. Když letos v březnu došlolo ke sporu mezi americkou administrativou a Anthropicem, a novým partnerem ministerstva války se stala OpenAI, Roher demonstrativně zrušil své předplatné ChatGPT. Je to gesto, které dokonale vystihuje dilema celého dokumentu. Člověk, který strávil tři roky zpovídáním nejmocnějších lidí v AI, dospěl k závěru, že nejúčinnější, co může udělat, je zrušit měsíční předplatné za dvacet dolarů.

A přesto to gesto dává smysl. Protože The AI Doc ve skutečnosti není film o umělé inteligenci. Je to film o bezmoci. O pocitu, že se svět mění rychleji, než mu dokážeme porozumět, a že ti, kdo sedí u kormidla, buď nevědí kam jedou, nebo to nechtějí říct. Roher na to odpovídá po svém, jako otec, ne jako novinář. Nepřináší odpovědi, ale pokládá jednu otázku, která provází celý film: do jakého světa vlastně pouštíme své děti?

Odpověď zatím nikdo nemá. Ale aspoň se v kině u toho dá brečet.