Když americká vláda v polovině června nařídila Anthropicu, aby veřejnosti znepřístupnil své nejschopnější modely Mythos a Fable, dalo se to číst jako ojedinělý poplach kolem jednoho výjimečně silného systému. Firma vydala model, po čtyřech dnech přišel od státu pokyn ke stažení, svět nestihl pořádně zjistit, o co přišel. Působilo to jako anomálie.

O dva týdny později to jako anomálie nevypadá. Stejný osud teď podle Hospodářských novin potkal i OpenAI. Její nová generace modelů s názvy Sol, Terra a Luna se k běžnému uživateli nedostane. Firma je po dohodě se státním aparátem nabídne jen vybraným podnikům a institucím. Podobnou výjimku, totiž možnost prodávat své špičkové modely alespoň úzkému okruhu zákazníků, dostal po týdnech vyjednávání i Anthropic.

Co to celé připomíná?

Ne každý lék se prodává volně. U těch nejúčinnějších, a tedy i nejrizikovějších, stát trvá na tom, že je dostanete jen na předpis, od někoho, kdo ručí za to, že víte, co s nimi děláte. Volně koupíte to s mírnějším efektem. Přesně tahle logika se teď stěhuje do světa umělé inteligence. Nejvýkonnější modely nezmizely. Jen se přesunuly za pult, kde o přístupu nerozhoduje cena ani fronta, ale schválení.

Proč k tomu vláda sahá, lze zatím odvozovat spíš z kontextu než z oficiálních vyjádření. U nejvýkonnějších modelů roste obava, že stejná síla, která pomůže napsat kód nebo shrnout výzkum, dokáže poradit i s věcmi, u kterých si stát nepřeje, aby byly volně po ruce, od kybernetických útoků po návody na výrobu výbušnin. Detaily dohod přitom nejsou veřejné. A to je samo o sobě část problému: pravidla, podle nichž se rozhoduje, nikdo zvenčí nezná.

Něco podobného svět ostatně už zažil, jen s jinou technologií. V devadesátých letech americká vláda považovala za nebezpečné silné šifrování a omezovala jeho vývoz. Nástroje, které dnes chrání každou platbu a každou zprávu, tehdy spadaly pod stejný režim jako zbraně. Trvalo roky, než se ukázalo, že utajit matematiku před zbytkem světa nejde, a kontrola se uvolnila. Paralela není dokonalá, protože modely se na rozdíl od šifrovacího algoritmu provozují draze a centralizovaně, takže je stát uhlídá podstatně lépe. Ale základní logika je stejná: udržet pod dohledem schopnost, která se zdá příliš mocná na to, aby byla volně k dispozici.

Pro běžného uživatele i menší firmu z toho plyne jedna konkrétní věc. Hranice mezi tím nejlepším a tím běžně dostupným se rozevírá. Velké instituce a prověřené podniky dostanou náskok v podobě modelu o stupeň schopnějšího, zatímco všichni ostatní pracují s tím, co je v oddělení "pro všechny". V českém kontextu si to lze představit snadno: na špičkový model dosáhne banka nebo úřad, ne freelancer nebo malá firma.

Zároveň by bylo předčasné dělat z toho drama. Rozdíl mezi "zakázaným" modelem a tím, co je veřejně k mání, nemusí být v každodenní praxi až tak velký. Většina běžné práce, tedy psaní textů, úpravy kódu, sumarizace, shrnutí schůzky, běží spolehlivě i na modelech rok a více starých. Otázka tedy nezní, jestli veřejnost přijde o zázrak. Zní, jak dlouho ten odstup mezi „nejlepším" a „dostupným" zůstane malý, a co se stane ve chvíli, kdy se začne významně zvětšovat.

Je tu i druhá, méně viditelná rovina, a ta je ekonomická. Firmy podle nedávných zjištění začaly hlídat spotřebu tokenů tak pečlivě, aby je provoz umělé inteligence nestál víc než živý zaměstnanec. Do toho přichází generace modelů, u nichž stát rovnou určuje, kdo si je smí koupit. Cena přestává být jediným filtrem přístupu. Do hry vstupuje to, co ekonomie dobře zná: že dostupnost zboží ovlivňuje zájem o něj podobně nebo i víc než cena a kvalita.

Pro menší hráče to může být nepříjemný objev. Firma, která postavila svou službu na nejlepším veřejně dostupném modelu, se ze dne na den ocitne o krok za konkurentem, který se na seznam vybraných dostal. Ne proto, že by uměl s technologií zacházet líp, ale proto, že je větší a prověřenější. Konkurenční výhoda se tím posouvá od toho, kdo s nástrojem pracuje nejšikovněji, k tomu, kdo na něj vůbec dosáhne.

Stojí za připomenutí, že tohle všechno se odehrává v zemi, která si dlouho zakládala na opaku, na otevřeném trhu, kde o úspěchu technologie rozhodovali uživatelé, ne úředníci. Že zrovna tady vzniká cosi jako státní dohled nad tím, kdo smí pracovat s nejsilnějšími modely, je posun, který bude mít dohru daleko za hranicemi jedné nebo dvou firem.

Jestli se z dočasných výjimek stane trvalý dvourychlostní přístup k umělé inteligenci, nebo jen přechodné opatření, které povolí, až regulace dozraje, se teprve ukáže. Sledovat se každopádně vyplatí jedno: kdo se na seznam „vybraných" dostane a podle jakého klíče. Protože právě tam, a ne v benchmarcích nových modelů, se teď rozhoduje, jak rovný k téhle technologii přístup bude.

Vychází z článku Otakara Schöna v Hospodářských novinách a z předchozího zákazu modelu Claude Fable od Anthropicu.