V Silicon Valley se v posledních měsících přestává vyprávět příběh o tom, jak umělá inteligence nastartuje epochu hojnosti. Místo něj se vede tišší a méně sebevědomá debata: o tom, co se stane s lidmi, jejichž práci stroje brzy zvládnou.

Reportérka Jasmine Sun strávila zimu rozhovory s inženýry, investory a zakladateli a v New York Times popsala atmosféru, kterou nazvala jako „sanfranciský konsenzus". Většina jejích zdrojů věří, že pokročilá AI překoná lidské schopnosti, vyvolá obrovský růst — a zároveň připraví miliony lidí o ekonomickou existenci. Nikdo nemá jasno v tom, co by se s tím dalo dělat.

Termín „permanent underclass", permanentní podtřída, přitom není nový. Sociologové ho používali v šedesátých letech pro tovární dělníky, jejichž místa pohltila automatizace. V poslední době se vrátil v podobě virálního memu. Ten v podstatě říká: nechte všeho a věnujte se okamžitě hromadění peněz a majetku, protože zbývá už jen omezené okno, kdy to bude možné. Jinými slovy, AI přichází a lidská práce ztratí dnešní smysl.

Co se stane pak? Společnost se "zamrazí" v aktuálním stavu. Bohatí dostanou superinteligentní pomocníky, ostatní budou žít z dávek. Většina ekonomů scénář považuje za přehnaný a nerealistický. Ale opravdu chceme věřit ekonomům? Zvlášť v situaci, kdy o tomhle mluví lidé, kteří dnes pracují v nejlukrativnějším a nejperspektivnějším obru, tedy právě ve vývoji AI?

Šéf Anthropicu Dario Amodei strávil minulý rok rozhovory s médii, v nichž varoval, že do roku 2030 může zmizet polovina juniorních pozic mezi tzv. bílými límečky, tedy idmi živícími se sofistikovanou prací. V eseji na vlastním blogu zašel ještě dál: AI prý může vytvořit „nezaměstnanou nebo velmi nízkopříjmovou podtřídu" lidí s „nižšími intelektuálními schopnostmi", která se bude postupně rozšiřovat.

Riziko podle něj není jen ekonomické, Amodei varuje, že otřesy lze díky tomu očekávat i ve společnosti a v politice. Anthropic přitom paradoxně vydělává právě na tom: jeho roční tržby vystoupaly z devíti miliard na konci roku 2025 na třicet miliard letos na jaře, hlavně díky agentům typu Claude Code, kteří dovedou samostatně pracovat na úkolech celé hodiny.

Mechanismus, kterým se „podtřída" vyrábí, je do velké míry tržní. Vývoj modelů se hodnotí podle benchmarků, které čím dál víc přímo měří, jak dobře AI nahrazuje konkrétní lidské profese. OpenAI zveřejnila benchmark GDPVal pro 44 povolání od realitních makléřů po analytiky zpráv. Index od firmy Mercor srovnává modely s investičními bankéři, konzultanty a lékaři primární péče.

Šéfka evaluace špičkových modelů v OpenAI Tejal Patwardhan v New York Times zmiňuje kolegyni, bývalou bankéřku, která žasne, kolik její dřívější agendy modely zvládnou. „Před pár měsíci žádný model nebyl na úrovni lidského experta. Dnes se až v osmdesáti procentech činností modely expertům vyrovnají."

A co dělají firmy, které ty modely kupují? Zrychlují propouštění. Když Block (mateřská firma aplikace Cash App) v březnu propustil skoro polovinu zaměstnanců, šéf Jack Dorsey to v rozhovoru pro Wired vysvětlil tím, že kódovací agenti „nabídli možnost dramaticky změnit, jak je firma postavená". Akcie po oznámení vyskočily o pětadvacet procent.

Ekonomka Zoë Hitzig, dříve v OpenAI, dodává, že tahle dynamika změny urychluje ve všech firmách: „Když manažeři říkají, že škrtají kvůli AI, jiní mají pocit, že by měli škrtat taky."

Politickou stránku věci zatím nikdo moc neřeší. Sam Altman ještě v roce 2021 psal, že AI přesune těžiště od práce ke kapitálu, a že to bude vyžadovat agresivní zdanění majetku, hlavně nemovitostí a podílů v AI firmách. Když ale do OpenAI nastoupil veterán lobbingu Chris Lehane, přestalo se o negativních dopadů podle více zdrojů najednou mluvit, a spíše se zdůrazňuje pozitivní vliv například na HDP.

Letos v dubnu OpenAI sice vydala bílou knihu, která navrhuje 32hodinový pracovní týden, vyšší daně z kapitálu nebo „veřejný majetkový fond" s podíly v AI firmách pro všechny občany. Ale konkrétní legislativu, kterou by firma podporovala, mluvčí reportérce NYT nebyl schopen říct.

Nejzajímavější část článku ale není o politice ani o šéfech. Je o tom, že se v San Francisku poprvé objevuje něco, co odborníci na trh práce dlouho nečekali: třídní solidarita mezi mladými programátory s šestimístnými platy a dělníky z regionů, kde masově končily průmyslové podniky a provozy.

Molly Kinder z Brookings Institution, která dělá rozhovory s dnešními absolventy vysokých škol, tvrdí, že jejich příběh je téměř totožný s vyprávěním dělníků z amerického vnitrozemí. Zjednodušeně řečeno: ti, co automatizují, porpvé v historii zjišťují, že se zároveň stávají automatizovanými. Že automatizují sami sebe.

Vznikne tedy v San Francisku a obecně v západních ekonomikách "ekonomická podtřída" z těch, kteří dnes mají skvělou práci a úspěšné kariéry? Asi ne hned a ne tak dramaticky, jak se někteříobávají. Ale zároveň už je dnes jasné, že kariérní perspektiva není dnes dobrá v řadě oborů: účetnictví, marketingu, designu nebo administrativě.

Britský ekonom Carl Benedikt Frey to v článku komentuje suše: „Většina ekonomů uznává, že technologický pokrok může způsobit pro lidi krátkodobé adaptační problémy. Málokdy ale slyšíte, že to krátké období může být celý život."